Nohejbal (fotbaltenis) je míčová hra velmi přitažlivá jak pro hráče - aktivní aktéry, tak pro diváky - pasivní účastníky. Jeho více než 70-letá historie, ve které přežil válku, převraty a revoluce, ukázala, že je to hra, která má budoucnost - je jednoduchá v pravidlech i požadavcích na začátečníky, má minimální nároky na vybavení, je tvořivá pro hráče a zároveň atraktivní pro diváky, oddechová v rekreační formě i dramatická ve vrcholových soubojích. Zvláštní kouzlo tohoto "fotbalu přes síť" je i v tom, že je plný protikladů a specifik, které jsou zároveň jeho předností i nevýhodou.

Prvním takovým paradoxem a velkou předností nohejbalu je, že téměř každý laik, který alespoň několikrát za život kopl do míče, si při pohledu i na špičkové nohejbalisty řekne "Tohle přece není tak těžké, to bych taky dovedl". A skutečně základní herní činnosti jednotlivce jsou jednoduché a naprosto přirozené - kopnout nártem do míče nahozeného z ruky, zastavit letící míč hlavou, nohou ho přistrčit ke svému spoluhráči a poté ho "nějak" prudce nebo chytře překopnout přes síť - to přece umí kdejaký kluk (a možná i holka). Za tento obrovský potenciál "laických" hráčů vděčí nohejbal své popularitě a masovému rozšíření, což z něj u nás činí jeden z nejoblíbenějších sportů vůbec. Na druhé straně se tímto nohejbal dostává trochu do pozice sportu, který je nazírán jako ryze rekreační, vhodný na trampské osady a na plovárnu u vody -a proč se potom takovým rekreačním sportem vůbec v novinách, televizi a dalších médiích zabývat? Přitom každý laik, který si někdy zahrál proti zkušeným nohejbalistům, zjistí po pár míčích, že nohejbal není tak snadný, jak vypadá - podání padá do sítě či do autu, hlavičky letí příliš nízko, nahrávka směřuje jinam než hráč zamýšlel a dát bod jakýmkoli úderem je skoro nemožné. Tak snadno vyhlížející údery jsou totiž ve skutečnosti velmi složité činnosti, jejichž výsledek závisí na obratnosti hráče, na velmi přesném dotyku nohy s míčem, na výšce úderu, rychlosti nohy, načasování jednotlivých fází atd.

Nohejbal rekreačních hráčů není příliš fyzicky ani psychicky náročný a to svádí k domněnce, že ani u špičkových hráčů nemá fyzická a psychická odolnost velký význam. Pravý opak je pravdou, o čemž svědčí řada závěrečných turnajových zápasů, kdy smečař se slabší fyzickou kondicí najednou zjistí, že nemůže dát bod - nikoli proto, že by smečoval slaběji, ale proto, že je unaven a jeho údery nemají správný směr, přesnost a délku. Stejně tak je i v nejvyšších soutěžích řada hráčů, kteří nejsou psychicky odolní a prohrávají svá utkání v koncovkách, když do té doby hráli skvěle - je docela snadné dát bod za stavu 1:1 v prvním setu, ale mimořádně stresující za stavu 9:9 ve třetím setu!

Sleduje-li laik nějaký zápas špičkových hráčů, zdá se mu, že hra jaksi plyne sama o sobě, bez nějakého výrazného taktického prvku, a když trenér přeruší tajmem hru a "něco" hráčům radí, je mu záhadou, co podstatného by asi tak mohl hráčům říci, aby to zápas ovlivnilo. Přitom nohejbal je hra, kde taktika hraje mimořádnou roli a v utkání vyrovnaných soupeřů téměř vždy rozhoduje. Poměrně krátký set i celý zápas (2 nebo tři sety do 10 bodů) dávají velkou důležitost každému proměněnému útoku i vybojovanému, zdánlivě stracenému míči. A protože nohejbal je sportem výrazně útočným, ve kterém je většinou snazší bod dát než ho obranou získat, je nutné pro obranu něco udělat. To něco je právě taktika, která ve vrcholovém nohejbalu využívá i zdánlivě nepodstatných okolností, jako je zmatení soupeře neočekávanou výměnou lepšího blokaře za horšího, úmyslným vyběhnutím předem do předpokládaného směru úderu nebo naopak předstíraným vyběhnutím a rychlým návratem na původní pozici, nemluvíme-li už o některých nepříliš sportovních prvcích jako je zdržování hry předstíraným zavazováním tkaniček, "přátelská" konverzace se soupeřem s cílem oslabit jeho koncentraci apod.

Nohejbal je hra, ve které se velmi těsně prolínají prvky kolektivního a individuálního sportu - od typicky individualistického pojetí jednotlivců po silný požadavek kolektivní spolupráce ve trojicích. Z toho také vyplývají poměrně odlišné požadavky na psychické, emoční a sociální vlastnosti hráčů různých disciplin, které mají někdy větší význam než jejich herní dovednosti a hráčská zkušenost. Zatímco singly můžeme svou náročností a celkovým charakterem přirovnat k tenisu, badmintonu či stolnímu tenisu, u dvojic a trojic už je situace složitější. Dvojice již s předcházejícími sporty nemají moc podobného a spíše se přibližují beach volejbalu s jeho vysokou náročností na individuální rychlost, obratnost a koncentraci i vzájemnou sehranost obou aktérů. V trojicích pak již zcela dominuje atmosféra spolupráce, rozložení tíhy utkání na všechny tři hráče s pevně určenými individuálními rolemi a perfektní sehranost všech v obranných i útočných kombinacích - z tohoto pohledu mají trojice snad přirovnání v normálním volejbalu.

Výhodou nohejbalu je, že se při něm (narozdíl od řady jiných sportů) uplatní hráči jakéhokoli vzrůstu. Samozřejmě, že výhodou trojkového blokaře je vysoká postava a dlouhé nohy, ale již u trojkových smečařů nehraje výška tak velkou roli (obzvláště u smečaře na dlouhou náhru) a nahrávač na své výšce není závislý vůbec. Ve dvojicích se pak výhoda vysoké postavy ještě více ztrácí a v jednotlivcích je mnohdy nevýhodou. Co však je všem dobrým hráčům nohejbalu společné, je velká obratnost, dokonalý tajming, dobré periferní vidění, schopnost vysoké koncentrace, bojovnost a značná psychická odolnost. Řekněme si konkrétně, jak můžeme charakterizovat jednotlivé discipliny nohejbalu - trojice, dvojice a jednotlivce:

Trojice jsou královskou disciplinou nohejbalu, v níž se uplatňuje především souhra v obranné a hlavně útočné činnosti, specializace hráčů na jednotlivé posty, pestrost a rozmanitost útoku, trpělivost a bojovnost. Hraje zde velkou roli perfektní plnění předem daných úkolů každého jednotlivce, které však musí plynule a zcela přirozeně zapadat do hry celé trojice. Ze všech nohejbalových disciplin se v trojicích nejobtížněji proměňuje bod, což zároveň znamená, že výborná obrana má velké šance útok soupeře zachytit. Z toho principielně vyplývá nutnost hrát na útoku trpělivě, zodpovědně, takticky a nekazit, protože i když bod ze svého útoku nedám, mám ještě dobrou šanci soupeře zachytit a proměnit bod podruhé. V obraně pak nabývá na významu koncentrace na úmysl útočícího soupeře a připravenost všech třech hráčů vzájemně si pomoci při obtížném vykrývání úderů smečaře. Z pohledu diváka - laika jsou trojice tou nejvděčnější disciplinou, protože v ní shlédne nejen všechny druhy razantních smečů a filigránské techniky, ale i promyšlené kombinace všech hráčů, atraktivní souboje na síti i obětavé obranné zákroky v poli.

Nohejbalové dvojice jsou především dramatickou podívanou a ostrým soubojem, kdo koho dříve zlomí nebo přinutí k osudové chybě. Oba hráči musí být komplexně vybaveni bez výrazné slabiny, protože té by zkušený soupeř dovedl okamžitě využít. Dát bod je velmi snadné, a proto je v obraně nutné hrát velmi takticky a více riskovat předčasné pokrytí předpokládaného útočného úderu. Podaří-li se to, je poměrně často nutné hrát následný útok z velmi obtížných pozic, v běhu, v pádu, ze špatných nahrávek, přímo proti bloku apod. Právě v těchto chvílích se projeví osobnost dvojkového smečaře a poradí-li si s míčem i v takovýchto situacích, může tím prakticky rozhodnou set i celý zápas. To dělá dvojice velmi přitažlivé pro bojovné hráče i pro diváky, kteří si kromě toho přijdou na své i při razantních háčcích a úderech nad sítí odskakujících daleko mimo hrací plochu.

Jednotlivci jsou v nohejbalu poměrně novou disciplinou, která si své místo teprve hledá, především v srdcích skalních dvojkařů a trojkařů. Nicméně jde o disciplinu, která je plně nohejbalová s celým úderovým rejstříkem na útoku i v obraně. Úplná komplexní vybavenost hráče je nezbytností, ale je třeba zdůraznit, že u hráčových jednotlivých úderů hraje větší roli jeho schopnost zahrát je z jakékoli pozice do přesného místa než jejich vlastní technické provedení. Ruku v ruce s tím jde hráčova schopnost periferně sledovat postavení soupeře, neboť úder směrem k němu, jakkoli dobře a přesně zahraný, mu dává velkou šanci míč zpracovat a vzápětí zabodovat. Diváky na singlech přitahuje především úžasná bojovnost obou hráčů, agresivita při podání a útoku a v obraně často neuvěřitelně zahrané míče následně proměněné ve vítězný bod.

Fotbalový tenis - nohejbal je hra, která má přes svoji dlouhou minulost před sebou stále ještě dlouhou budoucnost. Zcela jistě se prosadí do médií, rozšíří se po celém světě a stane se sportem usilujícím o zařazení do Olympijských her - to je však úlohou sportovních manažerů a marketingových specialistů. Záležitostí trenérů dnes je, aby své znalosti předali hlavním aktérům - hráčům, díky nimž se nohejbal stane hrou ještě propracovanější, atraktivnější a přitažlivější.