Jejich základní rozlišení je určeno podle toho, jestli trojice hraje již překonaný způsob na jednoho či modernější způsob na dva smečaře; při hře na dva smečaře pak kombinace dělíme podle toho, jestli oba smečaři útočí stejnou nohou, nebo každý z nich opačnou.V dalším textu je vysvětlena kromě hry na dva smečaře praváka s levákem pouze hra na jednoho smečaře praváka a na dva smečaře praváky, poněvadž méně častá varianta hry na jednoho či dva leváky je pouze jejím zrcadlovým obrazem.

Jde o kombinaci v současné době používanou především v nižších soutěžích nebo v nouzových případech, kdy trojice nemá 2 přibližně rovnocenné smečaře schopné přizpůsobit se modernější kombinaci na 2 útočící hráče. Ve špičkových trojkách se tato kombinace hraje pouze tehdy, jestliže jeden z hráčů mimo nahrávače nemá kvalitní útok nebo jestliže momentálně upadl do chvilkové herní krize. Jde-li však o vyrovnané trojice, které velmi často hrají třetí rozhodující set, není tato kombinace tak účinná, protože kvalita souhry blokaře a polařů se tak zlepšila, že soupeřův osamocený smečař málokdy "utáhne" dva, natož pak tři sety.

Při vysvětlení kombinace označme jednotlivé hráče podle jejich specializace písmeny Smečař, Obránce, Nahrávač

1. S přijímá na pravé straně (a nabíhá k pravému kůlu) - jde o častější případ postavení přijímajících hráčů S a O, který je zobrazen na obr. 1-1A až 1-4A. Výhodou tohoto postavení je, že S má při dobrém příjmu míče kratší vzdálenost k síti a že se dostane do pozice, která mu umožní zahrát širší škálu úderů. Nevýhodou je nebezpečí značného zatížení S v případě, že soupeř bude podávat stále na něj míče odskakující hodně mimo hřiště,takže S musí po příjmu obíhat velkou vzdálenost, aby se dostal do výhodné pozice.

• podání = základní taktickou variantou je podání směrem do S hrané tak, aby S co nejvíce ztížilo jeho útočnou činnost. Ideální podání na vpravo postaveného S hraje soupeř za prostorem OZL diagonálně se silnou levou rotací co nejblíže za síť a co nejblíže k pravé boční čáře. Tím vyhání S hodně ze hřiště a ten buď obtížně zpracovává míč s dopadem riskantně těsně ke kraji hřiště, nebo ho zpracuje na jistotu více do středu hřiště a musí si ho oběhnout na podstatně větší vzdálenost. Rovné podání na S zahraje soupeř méně často a to tak, aby to před vlastním kopem vypadalo, že bude podávat diagonálně na O - v poslední chvíli však zahraje míč rovně. Je-li to dostatečně překvapivé, může to narušit okamžitou koncentraci S s následným špatným příjmem. Podání na O se hraje v případě, že O má značně špatný příjem nebo jako moment překvapení ve chvíli, kdy O ztratil koncentraci. Specifickým případem je pak podání směřující mezi O a S tak, aby chvilka jejich zaváhání (kdo má míč přijmout) způsobila, že výsledný příjem bude špatný.
• příjem podání (přihrávka) = oba přijímající hráči mají intuitivně stanovené oblasti v zadní části hřiště (přibližně vyznačené stínováním), ve kterých by měli zpracovávat podání pouze oni. Principielně je možné říci, že podává-li soupeř zleva, pokrývá větší část zadního prostoru (a tím i střed hřiště) O, podává-li soupeř zprava, pokrývá střed S. Na hranici těchto oblastí by měl o příjmu rozhodnout S - např.tím, že si zavolá "mám"- a pak mu O míč ponechá. Naopak nedá-li S najevo, že míč chce přijmout, musí být O vždy připraven míč letící mezi něj a S vzít. Příjem provádí hráči většinou hlavou, což je nejpřesnější, pouze nízké podání jsou nuceni vzít nohou nebo i tělem. Ideálně přijmutý míč směřuje volně k pravému kůlu asi 1-2 m od sítě a odskakuje bez rotace tak, aby se zastavil blízko boční čáry.
• přesun hráčů = při přesunu je O vždy podřízen S a nesmí mu jakkoli ztížit jeho běh k síti. Stejně tak i N je neustále připraven reagovat na špatný příjem jednoho z hráčů a svým rychlým přeběhnutím ke vzdálenému míči musí tento špatný příjem napravit dlouhou nahrávkou nebo dokonce nahrávkou z voleje u příjmů mimo hřiště. Konečně i S musí reagovat na případný špatný příjem O ponechaný uprostřed hřiště nebo dokonce v levé polovině tím, že naběhne do levé části hřiště či dokonce přímo k levé boční čáře, aby dostal od N nahrávku zprava.

B) S přijímá na levé straně - jde o méně častou variantu, která však má tu výhodu, že si S sám zvolí, ze kterého útočného prostoru bude útok zahrávat. Nevýhodou je mnohem delší vzdálenost, kterou musí S uběhnout, chce-li se dostat do nejvýhodnější pozice ÚP. Zvolí-li si S tuto variantu útoku (obr. 1-1B), po podání (a) a po příjmu míče jedním z hráčů S a O (b) se S musí přesunout (c) na vzdálenost 10-14 m a teprve poté ho může O za jeho zády křižovat (d). Jednodušší kombinací je pak útok z prostoru ÚL (nebo ÚS), kdy S běží o 2-4 m kratší vzdálenost. Zde si S může vybrat útok z krátké nahrávky ze středu (obr. 1-2B), kam musí ihned po příjmu míče (b) a téměř současně se zaujmutím postavení S a O (c,d) přiběhnout N (e), aby provedl nahrávku, anebo si S zvolí útok z dlouhé nahrávky (obr. 1-3B), který je sice pro pohyb všech hráčů jednodušší, ale pro provedení útoku mnohem obtížnější.

Taktika (pouze odchylky od variantyA):

• podání = ideální podání na vlevo postaveného S hraje soupeř za prostorem OZP se silnou rotací vpravo co nejblíže za síť a co nejblíže k levé boční čáře. Na důležitosti však nabývá i podání mezi oba hráče, protože se zvyšuje pravděpodobnost, že se neshodnou v tom, kdo míč přijme.
• příjem podání = přijímá-li S podání a chce zaútočit z prostoru ÚP, měl by zpracovat míč do větší výšky, aby měl dostatek času doběhnout doprava a připravit si útok. Při útoku z ÚL a ÚS by měl být míč zpracován více do středu hřiště, aby následná nahrávka nemusela být tak dlouhá a soupeř neměl tolik času na postavení bloku a vykrytí prostoru.
• přesun hráčů = útočí-li S z prostoru ÚL a ÚS, musí se N po příjmu na krátkou nahrávku velmi rychle přesunout z pravé strany do prostoru, kam směřuje míč, aby měl dostatek času na kvalitní nahrávku.

1. S útočí z prostoru ÚP (obr. 2-1A), taktika jednotlivých činností:

• nahrávka = je pro S nejlepší klidná, vysoká 1,3 - 2,5 m a směřující kolmo vzhůru, poněvadž z takovéto nahrávky může hrát S v klidu všechny údery. Rychlá a nižší nahrávka vyžaduje obratného S, který se dovede vyhnout bloku, vyšší nahrávka je vhodná pro vysoké, pomalejší S. Nahrávka směřující do S je riskantní, protože sice umožňuje S dostat se mimo dosah bloku a útočit do nekrytého prostoru, ale je-li nahrána S příliš před tělo, silně mu ztíží pozici a S musí často zahrát míč zadarmo.
• útočný úder = z kolmé nahrávky u kůlu hraje S zejména prudký smeč vnitřní stranou do prostoru OZS nebo OBL, technický smeč podrážkou do OBP či krátký míč podél sítě a za blok. Lze také využít horší obratnosti blokaře a vytlouci ho prudkým úderem z výšky či silně rotovaným smečem patou nebo ho nahodit smečem podrážkou či krátkým míčem. Nízká nahrávka je výhodná pro zkrácení míče, rychlý prudký smeč vnitřní stranou mimo blok do OZS nebo lehký, vytažený smeč patou do bloku s cílem rozehrát si míč o blok znovu pro další útok. Nahrávka do S mu umožní vyhnout se bloku a je-li zahrána blízko k síti, může S zaútočit do levé strany jak vnitřní stranou nohy, tak i smečí nártem.

• nahrávka = většinou musí být o něco rychlejší než při smeči v ÚP, aby blok neměl dostatek času k přemístění a zaujmutí správné pozice. Často ale vysocí smečaři vyžadují poměrně vysokou, kolmou nahrávku do ÚS nebo i do ÚL, aby měli dostatek času na razantní úder z velké výšky. Nevhodná je nižší nahrávka blízko k síti, neboť dává blokaři velkou šanci útok pokrýt.
• útočný úder = je tím obtížnější, čím více je S postaven k levé boční čáře a čím blíže je nahrávka u sítě. U těchto nahrávek může S hrát smeč vnitřní stranou, smeč nad sítí, krátký míč a vytlučení bloku nejlépe smečem patou, ale větší možnosti mu skýtá nahrávka podél sítě. Z té může zahrát ostrý smeč hranou podrážky nebo technický smeč podrážkou do OBP, přesný smeč vnitřní stranou do OZS nebo OZL, krátký míč do OBL a OBS a vytlučení či nahození bloku. Z vysokých nahrávek blíže ke středu hřiště pak S hraje prudký smeč vnitřní stranou kolem bloku do OZS a do levé strany a obtížný smeč hranou podrážky či nártem do OBP.

• S zůstává na bloku (obr.3-1) = je nejvýhodnějším obranným postavením, protože S kromě přechodu do středu sítě (jeden z pohybů označených a) není zatížen delšími přesuny a v případě zachycení útoku soupeře je okamžitě připraven k postupnému nebo i rychlému útoku. O se vrací doleva (b) a N na své místo doprava (c) a očekávají útočný úder soupeře.
• O se přesouvá na blok (obr. 3-2) = tato varianta se používá hlavně v případě, že S nemá tak dobrý blok jako O nebo jako taktická varianta pro rozhození soupeře. Ihned po nahrávce a vykrytí prostoru vpravo za S se N vrací zpět doprava (a), bezprostředně po útoku S se O přesouvá na blok (b). Nakonec i S zaujímá své místo vlevo vzadu návratem ze svého útočného prostoru (c1, c2).
• N blokuje (obr. 3-3) = je nejméně častá varianta obrany, která předpokládá vysokého N s dobrým blokem. Po zahrání útočného úderu se nejprve O přemisťuje zpět doprava (a), vzápětí S vlevo dozadu (b1, b2) a N se na blok (c). Zcela výjimečně a spíše jako překvapivá taktická obranná varianta se S stahuje vpravo a O vlevo.