je základní obrannou činností sloužící k úplnému nebo částečnému zamezení soupeřova útoku, k omezení soupeřových útočných možností, usnadnění vlastní obrany v poli a mnohdy je i psychologickou zbraní narušující sebevědomí útočícího soupeře.

Technické provedení:

Hráč, který se chystá k čelnímu bloku, musí stát v okamžiku jeho provedení velmi blízko sítě, stojnou (levou) nohou asi 5-30 cm od sítě chodidlem kolmo nebo šikmo doprava. Blokující noha, která je mírně zanožena, se začíná v koleni pokrčovat a trochu vybočovat od stojné nohy. V té chvíli je uchopena z boku na stehně pravou rukou těsně nad kolenní jamkou a při pokračujícím zvedání opisuje oblouk nad síť. Stojná noha se maličko pokrčí a tělo se mírně nakloní dozadu, což umožní snazší zvednutí blokující nohy nad síť. Chodidlo stojné nohy je buď celou plochou na hřišti, nebo se zvedne do potřebné výšky na špičku, aby tím usnadnilo případné otáčení stojné nohy. Poté, co se blokující noha dostane nad síť, zaujme blokař pokud možno stabilizovanou polohu, ve které je koleno zhruba nad páskou sítě a zbytek nohy od kolena dolů je vysunut proti blokovaném míči – v ideálním případě tvoří míč, blokující chodidlo a hlava blokaře jednu přímku. Trup je nepatrně zakloněn dozadu a levá ruka pomáhá udržovat rovnováhu celé postavy. Chodidlo blokující nohy je vertikálně propnuto a postaveno proti blokovanému míči tak, aby bylo pokud možno z větší části nad ním a v takovém sklonu, aby se zblokovaný míč odrazil zpět do hřiště. V této pozici může hráč teoreticky vydržet několik desítek vteřin, nicméně po ukončení akce smečaře pozici ihned opouští, aby se mohl zapojit do hry. Z bloku stahuje hráč nohu většinou do levé strany tak, že pomocí pravé ruky s případným zakloněním těla vlevo uvede nohu do rotačního pohybu doleva, což je usnadněno současným zvednutím stojného chodidla na špičku. Někteří hráči používají či některé situace vyžadují stažení blokařské nohy doprava, což blokaři realizují tahem podpěrné pravé ruky zpět vpravo se současným zaklonění těla doprava na napnuté špičce stojného chodidla.

1. agresivní blok = velmi účinnou variantou bloku je aktivní, agresivní blok. Blokař ve stabilizované poloze vyčkává na okamžik útoku smečaře a ve chvíli, kdy se smečař míče dotkl a je zřejmé, že míč poletí k  bloku, provede velmi rychle a velkou silou sklopení nohy od kolena dolů. Zblokovaný míč pak odlétá od bloku velmi prudce a pro útočící stranu je velmi obtížné jej znovu zpracovat. Nevýhodou může být někdy právě sama prudkost odraženého míče, poněvadž míč odletí od bloku podstatně dál než normálně a může dopadnout i mimo hřiště.
2. čelní blok s chodidlem horizontálně = je-li si blokař jist, že u nahrávky blízko bloku smečař nebude blok vytloukat a bude ho chtít spíše obstřelit, může v poslední chvíli sklopit chodidlo blokující nohy z polohy špičkou vzhůru do polohy špičkou téměř vodorovně doleva, čímž podstatně zvětší prostor pokrytý blokem a tím i úspěšnost blokování. Nevýhodou při sklopení blokařského chodidla je to, že výška blokující nohy se náhle zmenší až o 10 cm, čehož může pozorný a rychlý smečař využít k vytlučení nebo nahození bloku.

 

3. posunutý čelní blok = je pro smečaře velmi nepříjemnou variantou blokování. Vyžaduje to velmi obratného a rychlého blokaře, který je schopen předvídat útočný úder smečaře. Blokař do poslední chvíle blokuje pravděpodobný obranný prostor a pozorně sleduje smečaře. Ve chvíli, kdy se domnívá, že již rozpoznal druh a směr smečařova úderu, co nejrychleji přemístí blokující nohu do tohoto směru a tento úder zblokuje. Je-li tato akce dostatečně dlouho utajena a zároveň provedena co nejrychleji, přináší často rozhodující přímé body z bloku a značnou měrou naruší sebevědomí smečaře. Nevýhodou této varianty je nebezpečí předčasného prozrazení blokařova záměru, na což může rychlý smečař reagovat smečí do původně krytého, nyní však volného obranného prostoru, nebo dokonce smečí do odkrytého těla blokaře.
4. částečně povolený čelní blok = rozpozná-li blokař, že se smečař chystá tzv. protlačit blok, může v poslední chvíli před současným dotykem obou chodidel stáhnout blokující nohu o 5-10 cm zpět, čímž současnému dotyku zamezí. Smečařova noha, která koncentruje veškerou energii na prošlápnutí bloku, pak udeří do prázdna a po ztrátě velké části energie již dopadne na připravené blokující chodidlo. Nevýhodou tohoto způsobu blokování může být opožděné načasování zpětného stažení bloku, což může způsobit podstatně větší efekt prošlápnutí než při statickém postoji (např. povalení blokaře, stažení do sítě).
5. naznačený a stáhnutý čelní blok = tuto variantu je vhodné použít v okamžiku, kdy nahrávka směřuje blízko k síti. Tím, že blokař naznačí začátek blokařské akce, přinutí často smečaře k nahození nebo prošlápnutí předpokládaného bloku. V poslední chvíli, kdy už smečař prakticky nemůže změnit svůj úmysl, však blokař nedokončí zvednutí nohy nad síť, nýbrž naopak nohu stáhne a rychle odstoupí od sítě. Okamžitě musí reagovat na akci smečaře (který nejspíše míč lehce přehodí) a musí se pokusit jím zahraný míč vybrat. Nevýhodou jsou velké nároky na schopnost blokaře věrohodně předstírat blokařskou akci, do poslední chvíle utajit stažení bloku a následně pak velmi rychle reagovat – vyžaduje to naprostou koncentraci, rychlost a obratnost blokaře.
6. opakovaný blok - v některých případech (po naznačení nebo překročení voleje a následném dopadu míče) je výhodnější (než se nad sítí posunout) blok stáhnout a po přemístění ho postavit znovu - je to možné provést po otočce na stojné noze do směru letu míče nebo po stáhnutí nohy a rychlém přemístění do směru letu míče

• stojí-li blokař před zahájením blokařské akce příliš blízko sítě nebo nezastaví-li se při dobíhání k bloku v dostatečné vzdálenosti, velmi často při zvedání nohy zavadí kolenem nebo špičkou o pásku
• natahuje-li se blokař ve stabilizované poloze příliš daleko do soupeřova pole, nezvládne při tom někdy stabilitu a spodní částí stehna blokařské nohy se dotkne sítě
• ztratí-li při stažení bloku blokař stabilitu nebo neprovede-li stažení nohy dostatečně vysoko a rychle, může zachytit patou stahované nohy o pásku
• otáčí-li se blokař při stahování bloku na špičce stojné nohy a ta je velmi blízko sítě, musí dbát na to, aby se stojné chodidlo při otáčení otočilo jen o 90-120° (o málo víc než o čtvrtinu otáčky). V opačné případě se totiž pata otáčející se nohy dostane příliš blízko k síti a dotkne se jí.

Prostor, ze kterého se blokuje a prostor, který se blokem vykrývá:

Vzhledem k tomu, ze blok je až na výjimky obranou statickou, je nejlepší zbraní proti němu rychlý, dynamický útok. Útok z voleje podstatně snižuje úspěšnost bloku, protože blokař nemá dostatek času, aby zaujal stabilizovanou pozici a správně zaklopil blokařské chodidlo. Stejně tak rychlá, nepříliš vysoká nahrávka směřující mírně až hodně do smečaře ztěžuje postavení blokaře, neboť v průběhu krátkého času mění míč výrazně svoji pozici podél sítě – blokař je nucen buď ve stoje poskoky nad sítí přemisťovat svoji blokující nohu nebo musí dokonce z bloku slézt a znovu ho postavit o kus dál. Velmi účinnou zbraní (ovšem za bezchybného provedení) je i oklamání bloku naznačením voleje nebo překročením nahrávky a následnou smečí z dopadu.

Tajemstvím úspěšnosti bloku je na jedné straně schopnost blokaře odhadnout úmysl smečaře a reagovat na něj, na straně druhé však i jeho umění sdělit svou blokařskou akcí spoluhráči (spoluhráčům), jaký prostor a jaký útočný úder pokrývá. Podaří-li se obojí, pokryje obrana společně většinu prostoru i většinu útočných možností smečaře a výrazně zvýší svoje šance zabránit ztrátě bodu.

Velkou předností špičkových blokařů je i jejich schopnost rozpoznat, kdy neblokovat. Je totiž řada situací, především ve dvojicích, kdy blok usnadňuje smečaři volbu úderu a zvyšuje úspěšnost jeho útoku. Existuje také řada razantních smečařů, kteří jsou zvyklí hrát (a poměrně úspěšně) i proti dobrému bloku, ale často je pro ně velkým problémem zabodovat do pole se staženým blokařem.

Ve hře trojic je kvalitní blok nezbytnou součástí obrany proti jakémukoli útočnému úderu soupeře hranému ze vzdálenosti menší než 2,5 m. Blokař v těchto situacích především vykrývá prostor – nesoustředí se tedy na to zblokovat míč za každou cenu, ale postavením bloku signalizuje polařům, jaký koridor bude blokovat a odkud se tedy mohou přesunout. V tomto pokrytém koridoru se blokař snaží zkoncentrovat na zblokování nejpravděpodobnějšího (pro smečaře nejsnazšího) úderu a zároveň se snaží svým postavením vyloučit možnost vytlučení nebo nahození bloku. Prakticky po celou dobu útočné akce musí blokař sledovat postavení smečaře po nahrávce, jeho nápřah, vzdálenost od míče a často i typické pohyby nebo jiné projevy, které smečař podvědomě před určitým úderem provádí. Touto maximální koncentrací a předvídáním úderu blokař podstatně zvyšuje úspěšnost svého bloku i rychlost reakce na další vývoj situace.

Velkým problémem i pro výborného blokaře je dobře provedená kombinace hry na 2 smečaře, neboť kvalitní nahrávač by měl nahrát vždy na toho smečaře, ke kterému stojí blokař hůře připraven. Ani nejrychlejší blokař nestačí reagovat na (do poslední chvíle) utajenou nahrávku na volejový útok, a proto v takového situaci pokrývá blokem toho smečaře, který je buď výrazně lepší nebo na kterého je nahrávka výrazně těžší. Směřuje-li pak nahrávka na druhého smečaře, stahuje se blokař pokud možno co nejvíce do pole a pomáhá polařům vykrýt část prostoru.

Hra dvojic vyžaduje zcela jiný přístup blokaře k obraně – protože je spoluhráč v poli sám, nemůže se blokař soustředit pouze na blokování prostoru, protože ve většině případů by i průměrný smečař neměl větší problémy zabodovat do zbylého prostoru pokrytého pouze jedním hráčem. Blokař se spíše snaží tzv. blokovat míč, tj. staví blok do předpokládaného směru útoku a ponechává na polaři, aby se rozhodl buď zůstat stát ve svém prostoru, nebo přeběhl do prostoru jiného. Při blokování míče se blokař rozhoduje na základě svých zkušeností, útočného stylu smečaře, nahrávky na útok, prostoru ze kterého smečař útočí a řady jiných často intuitivně vnímaných okolností. Blokař téměř vypouští obranu proti vytlučení či nahození bloku a způsobem blokování nutí smečaře zahrát buď ten nejtěžší úder, nebo úder který by mohl polař snáze vystihnout.

Základním předpokladem blokování ve dvojkách je však být včas u sítě – existují dvě varianty blokování, a to blok nabíhaný a postavený v závislosti na kvalitě nahrávky, nebo blok předem postavený (viz obranné kombinace hry dvojic).

Na závěr je třeba se zmínit o tom, kdy není třeba nebo dokonce není dobré blokovat. V zásadě veškerý útok prováděný ze vzdálenosti větší než 2 m je lepší neblokovat, nebo blokovat pouze občas. Od této vzdálenosti je totiž postavení bloku většinou kontraproduktivní, jeho úspěšnost je téměř nulová (blok má význam spíše psychologický), polař neví do kterého prostoru se má přemístit, blokař se může dotknout sítě a je i určitý čas vázán u sítě v nepříznivé situaci bez možnosti okamžitě podpořit polaře. Zaujme-li při útoku z této vzdálenosti blokař včas obranné postavení na základní čáře, zvyšuje se podstatně šance vybrat míč v poli.

Blok se při hře jednotlivců vyskytne jen výjimečně v případech, kdy se míč v průběhu hry dostal velmi blízko k síti, takže je možné zášlapem získat bod. Může to nastat v situaci, kdy si protivník zpracoval míč volejem a ten po dopadu doletěl až na síť anebo naopak když si hráč zpracoval míč halfvolejem nebo zkráceným míčem tak, že dopadá k soupeři těsně za síť a vrací se zpět. V této chvíli má blok plné opodstatnění, protože bez něj by následná útočná akce protivníka s největší pravděpodobností skončila ziskem bodu. Ve všech ostatních případech je použití bloku velkou chybou, neboť má minimální šanci na úspěch.

Blok ve fotbaltenisu má oproti nohejbalu na jedné straně obtížnější pozici v tom, že téměř vždy jde o blokování volejového útočného úderu, na druhé straně je však jeho pozice usnadněna právě tím, že nemusí blokovat i případný útok z dopadu po naznačeném voleji. Tím, že je ve fotbaltenisu rozmanitost útočných variant ochuzena o útok z dopadu, získává blokař poněkud větší výhodu než je tomu při nohejbalu, neboť svoje postavení u sítě může již před nahrávkou voleji přizpůsobit.