Technické provedení:

Nahrávající hráč stojí mírně rozkročen s pokrčenými nohami a míč má před svojí pravou nohou ve vzdálenosti 0,5 - 1,5 m. Pravá noha jde kolenem přímo vpřed, spodní část nohy směřuje k míči za současného propínání špičky směrem dolů, levá noha pokrčením nebo narovnáním a nakloněním či odkloněním reguluje vzdálenost těla od míče. V okamžiku doteku míče je pravá noha téměř narovnaná a špička chodidla maximálně propnutá dolů směrem od kolena. Hráč udeří míč středem nártu lehce do spojnice DLh a DPh, přičemž si lehkým pohoupnutím na stojné noze pomáhá míč lépe zpracovat; mírně roztažené ruce pomáhají udržovat rovnováhu. Po celou dobu pohybu je nahrávající noha v jedné rovině a špička je sklopena tak, aby byla prodloužením stehna a holeně. Výška a rychlost nahrávky závisí na rychlosti nahrávající nohy v okamžiku doteku míče, tento typ nahrávky se však používá převážně na pomalejší a nižší náhry do výšky cca 1,5 m. Směr nahrávky je dán místem, kde nárt udeří míč, ale téměř vždy je v rovině pohybu, většinou přímo vzhůru - čím je míč udeřen do nižší části, tím je nahrávka kolmější a naopak.

1. nahrávka ve skluzu = velmi často je nutné po vybrání prudkého míče v poli nahrát míč v běhu poté, co rychle a nízce letí k síti a není čas se na náhru připravit. Dobrý nahrávač pak v této chvíli volí nahrávku nártem ve skluzu - pravá noha jde prudce vpřed, levá noha zůstáva vzadu zabrzděná na špičce. Tím se celé tělo dostává velmi nízko a natažená pravá špička se pak může snáze dostat pod míč - vlastní nahrávka je pak shodná se základní s tím, že většinou není příliš vysoká, neboť roztažené nohy neumožňují dostatečně silný a přesný úder do míče.
2. nahrávka pro leváka = aby nahrávač zastavil míč přijmutý levákem směřující k němu z pravé strany a nahrál jej v krátké kolmé nahrávce, musí v okamžiku nahrávky stát téměř čelem k přibližujícímu se míči, tj. levým bokem nebo dokonce zády k síti. Nepodaří-li se tedy přijímajícímu hráči zpracovat soupeřův míč dostatečně klidně, má nahrávač ztíženou pozici pro vlastní náhru i zhoršený přehled o postavení blokaře.

• hráč zasáhne míč nesprávnou částí nohy = stejně jako u podání nártem je možné pro začátečníky určit správné místo na nártu zhruba tím, že střed míče je udeřen šněrováním boty v oblasti, kde je šněrování zavázáno kličkou. Čím blíže ke špičce nohy, tím více vzrůstá riziko ztlumení úderu volnou částí špičky, čím výše nad šněrování, tím je větší riziko úderu holení do míče, což míč sráží směrem k zemi. Na rozdíl od podání se však při nahrávce nepoužívá ani vnější, ani vnitřní nárt, protože každá malá odchylka od středu nártu znamená velkou nepřesnost ve směru výsledné náhry.
• hráč zasáhne míč do nesprávné části = je-li míč příliš nízko nebo nedostane-li se hráč pod něj chodidlem, zasáhne ho na spojnici DLh a DPh příliš vysoko a míč pak letí v ostrém úhlu rychle k síti. Naopak dostane-li se špička chodidla příliš za dolní střed míče a není-li dostatečně skloněná, udeří často míč do poloviny bližší sítě a míč pak letí od sítě mnohdy ještě se zpětnou rotací.

Nahrávka nártem slouží jako východisko z nouze, a proto se uplatní pouze v situacích, kdy není čas a prostor na jiný způsob nahrávky. Trenér by měl v takovýchto herních situacích, kdy ji hráč nepoužije a míč buď přehodí přes síť zadarmo nebo volí nevhodný způsob útoku, poučit hráče o možnosti nahrát nártem a vylepšit šanci získat třetím úderem bod.

V singlech se tato náhra používá ze všech disciplin nejčastěji, protože hráči velmi často dobíhají míč těsně před jeho druhým dopadem na zem a jiným způsobem než nártem jej nemohou zvednout. Na rozdíl od dvojic a trojic však většina těchto náher není hrána v rovině letu míče, nýbrž šikmo či dokonce kolmo. To klade ještě větší nároky na tajming a přesné zasáhnutí míče.

V technice i taktice této nahrávky neexistují mezi nohejbalem a fotbaltenisem žádné rozdíly.