je základní herní činností každého hráče nohejbalu a její dokonalé zvládnutí je nezbytným předpokladem pro přípravu útoku ve všech třech disciplinách nohejbalu. I při vysoké specializaci hráčů (smečař, blokař) musí každý z nich každý z nich perfektně zvládat nahrávku na krátkou i střední vzdálenost, nejlépe pak oběma nohami.

Technické provedení:

Nahrávající hráč-pravák zaujme před dotykem míče postoj s mírným natočením levým bokem k míči, přičemž vzdálenost jeho stojné nohy od míče je v rozmezí mezi 20 cm až délkou téměř natažené nohy. Před nahrávkou je stojná noha mírně pokrčena a pravá noha se přibližuje k míči. Při tomto pohybu se její chodidlo vytáčí v kotníku směrem ven od stojné nohy tak, že špička směřuje mírně vzhůru k pravému koleni a celá plocha chodidla je kolmá na stojnou nohu. Takto vykroucené chodidlo se dotýká míče někde v prostoru pod kotníkem, ale v dostatečné vzdálenosti od hrany podrážky (tzv. placírkou) - někdy se stává, že hráč zahraje nahrávku i částí vnitřního kotníku či nepatrně nad ním. Důležité při vlastní nahrávce je postavení plochy vnitřní části chodidla, neboť při správném zahrání letí míč ve směru kolmice od této plochy. Díky této vlastnosti může nahrávač pouhou změnou naklonění chodidla v kotníku o několik cm měnit směr nahrávky v rozmezí 90 i více stupňů. Samotný úder chodidla do míče v oblasti spojnice DLh a DPh je buď čistý a bez rotace - to pro nahrávky na větší vzdálenost nebo do větší výšky na volej, anebo je doprovázen mírným "podtržením" vnitřního chodidla směrem doprava dozadu, čímž míč získává pomalou horní rotaci a odskakuje směrem vpřed.

1. stojatá nahrávka = tento druh nahrávky je hrán tak, aby míč vyletěl od nahrávače kolmo vzhůru a po případném dopadu buď vyskočil do toho samého prostoru, nebo nepatrně směřoval k síti. Nahrávač se v tomto případě musí dostat pod míč, aby jej zasáhl do jeho spodní části v bodě spojení DLs, DLh, DPs a DPh - to se provede nejsnáze v okamžiku, kdy je míč zhruba ve výši kolena stojné nohy s jeho současným pokrčením a zakloněním nahrávačova těla dozadu, čímž se nahrávací plocha chodidla dostane vodorovně pod míč. Při nesprávném provedení hrozí to, že nahrávač zahraje tzv. "mrtvou" náhru, tj. vyšší míč poněkud odtažený od sítě, což podstatně ztíží smečařův útok.
2. vystřelená nahrávka = má smysl pouze pro oklamání bloku při střední a delší vzdálenosti nahrávače od smečaře (4 - 7 m). Nahrávač zasahuje míč větší silou při větší rychlosti nohy, přitom však musí velmi přesně odhadnout místo, kde míč udeří, aby po dolétnutí k smečaři nebyla nahrávka příliš nízká nebo naopak vysoká. Nepodaří-li se nahravači přesně zrealizovat výšku nahrávky, musí smečař z nízké buď zariskovat kraťas/podrážku nebo hodit míč přes síť zadarmo, stejně jako v případě náhry příliš vysoké.
3. nahrávka pro leváka = po příjmu od leváka letí míč k pravákovi z pravé strany směrem k levému kůlu sítě, což poněkud ztěžuje nahrávku pravou nohou. Aby nahrávač přijmutý míč zastavil v krátké kolmé nahrávce nebo jej přehrál na delší vzdálenost podél sítě, musí v okamžiku nahrávky stát téměř čelem k přibližujícímu se míči, tj. levým bokem nebo dokonce zády k síti. Nepodaří-li se tedy přijímajícímu hráči zpracovat soupeřův míč dostatečně klidně, má nahrávač ztíženou pozici pro vlastní náhru i zhoršený přehled o postavení blokaře.

• hráč nahrává míč v nesprávné vzdálenosti a výšce = každý nahrávač by měl mít takřka zautomatizovánu nahrávku z ideální pozice, tj. ve správné výšce přibližně těsně nad úrovní kolena a ve správné vzdálenosti rovné přibližně polovině délky natažené nohy. Při samotné hře se pak musí díky své předvídavosti, rychlosti a obratnosti snažit, aby se k míči dostal co nejčastěji v takové pozici, která odpovídá té ideální a tím vyřešil převážnou většinu nahrávačských situací. Skutečně kvalitní nahrávač si pak musí umět poradit i v těch několika nestandardních situacích, kdy zahrává míč v extrémních vzdálenostech i výškách. Základní chybou tohoto druhu je tedy to, že nahrávač z nějakých důvodů (neznalost, pomalost, nesoustředěnost ap.) nezaujme k míči ideální pozici a více či méně si tím ztíží provedení nahrávky
• hráč zasáhne míč nesprávnou částí nohy = u začátečníků je dobrou pomůckou určení správného místa nahrávající nohy jako střed trojúhelníka tvořeného patou, vnitřním kotníkem a kloubem palce, přičemž špička nahrávajícího chodidla by měla být vždy v kotníku odtlačována směrem od míče.

Účelem nahrávky je připravit smečaři co nejideálnější situaci pro provedení jeho útočného úderu - proto jakákoli nahrávka musí především vycházet z toho, jakého typu je smečař, jaký je jeho nejúčinější úder, z jaké výšky obvykle smečuje, jak rychlá je jeho noha a z řady jeho dalších kvalitativních charakteristik. Zároveň však nahrávač musí sledovat situaci v soupeřově obraně, především postavení a výšku bloku a rozmístění polařů, a měl by vycházet i ze stylu hry soupeře a jeho momentální formy. Vynikající nahrávač tedy není pouze "nosičem vody", který je plně podřízen smečaři, ale tvůrčím a nenásilným způsobem se podílí na smečařově snaze získat bod.

Řada smečařů (především trojkových) má ráda nahrávky vysoké 2,5 - 4 m, což jim umožňuje delší přípravu na vlastní útočný úder. Je však třeba si uvědomit, že to zároveň umožňuje i delší přípravu pro soupeřův blok a že útočný úder stejně není veden z větší výšky než 1,5 - 2 m. Smečaři s velmi rychlou nohou mohou z této výšky smečovat i z výrazně nižší nahrávky, což podstatně ztěžuje přípravu blokaře, nebo mohou blok obstřelovat i z nahrávky 1,1 - 1,4 m vysoké.

Nejsnazší pro smečaře (ale pochopitelně i pro blok a obranu soupeře) je nahrávka kolmá nebo mírně směřující k síti, která umožňuje snadné zahrátí většiny útočných úderů. Pro moment překvapení nebo pro vyšachování bloku a obrany soupeře je však často výhodné směrovat nahrávku do smečaře - ten se tak na krátkou chvíli ocitá v pozici mimo blok a záleží na jeho obratnosti, jak tuto výhodnou situaci dovede využít.

Základní nahrávka je klidná, kolmá a dostatečně vysoká zahraná blíže k pravému kůlu, což umožňuje až na smeč hranou podrážky všechny útočné údery. Naopak nahrávka na vzdálenějšího smečaře musí být rychlejší, nižší a blíž k síti, nebo dokonce přes síť, aby smečař mohl zahrát úder úplně bez bloku nebo proti bloku špatně postavenému. Při nahrávce ze hry je třeba míč směrovat dostatečně blízko k síti, aby soupeř byl přinucen blokovat a smečař nemusel smečovat z dálky do plně pokrytého pole.

Dvojková nahrávka by měla vždy být směrována trochu do smečaře, dostatečně blízko sítě avšak mimo dosah bloku a neměla by být příliš vysoká, aby soupeř měl méně času pro zformování obrany.

V singlech je nahrávka téměř vždy spojena s příjmem soupeřova útočného úderu, a proto je její použití popsáno v kapitole Příjem míče.

V technice i taktice této nahrávky neexistují mezi nohejbalem a fotbaltenisem žádné rozdíly. Snad pouze nahrávky hrané z voleje (a tím i podstatně náročnější), které se v nohejbalu vyskytují jen výjimečně, jsou ve fotbaltenisu mnohem četnější, ať již z nutnosti, nebo pro ušetření jednoho dopadu a umožnění volejové a dopadové formy smečařova úderu.