(servis) má v nohejbalu zvláštní postavení - i když je prakticky nemožné dosáhnout jím přímý bod (snad s výjimkou singlů), přesto jde o útočný úder velkého významu. Podávající strana má totiž technicky i takticky vhodně provedeným podáním možnost ovlivnit následný útok soupeře a tím i zvýšit svoji šanci na jeho zachycení. Proto je třeba jeho nácviku věnovat v tréninku velkou pozornost a trenér by měl hráče vést k tomu, aby ho chápali nejen jako zahájení hry, ale i jako svou první útočnou akci. Podání dělíme podle způsobu provedení na podání nártem, podání smečované vnitřní stranou nohy a na ostatní méně používaná podání.

(z voleje po nadhozu z rukou) je nejčastějším způsobem provedení podání ve všech nohejbalových disciplinách. Je velmi přesné a zkušený hráč ho dovede používat v řadě různých modifikací a variant, s použitím různých rotací, rychlostí míče i výšky odskoků. Jeho výhodou je poměrně snadné provedení základní varianty, utajení směru letu míče do poslední chvíle i možnost kopnout míč se silnou boční rotací.

Technické provedení:

Podávající hráč stojí poblíž podávací čáry (cca 0,2 - 1 m za ní) a drží míč v obou rukou. Před podáním nakročí levou nohou vpřed a současně zvedá pravou nohu se špičkou pevně propnutou směrem k zemi. Míč v rukou předsune před tělo tak, aby byl v rovině pohybu pravé nohy co nejdál od těla (někdy i s pomocí mírného předklonění) a ve výšce přibližně nad kolenem stojné nohy. Ta je mírně pokrčena a v okamžiku pohybu pravé nohy vpřed se mírně narovnává a zvedá na špičce. Pravá noha má špičku stále propnutou k zemi, její koleno se zvedá tak, aby nárt byl v okamžiku úderu co nejvýše. V této chvíli ruce uvolňují míč, který krátce padá na nárt - střed nártu udeří do míče v některém bodu spojnice DLh a DPh. Po celou dobu pohybu je podávající noha v jedné rovině a špička je sklopena tak, aby byla prodloužením stehna a holeně. Po kopu do míče se noha od kolene dolů mírně zvedá, čímž udělí míči horní rotaci.

1. podání vnějším nártem = provedení je téměř shodné se základní variantou pouze s tím rozdílem, že ruce míč před jeho uvolněním posunou mírně (o 2-5 cm) doprava. Díky tomu hráčův nárt neudeří do středu míče, nýbrž do plochy DLh, což míči udělí pravou rotaci silnou podle toho, jak rychle a jak daleko od středu nárt zasáhne míč. Sklopená špička zůstává v rovině celé nohy nebo je lehce vytočena směrem doleva. S výhodou se používá ve směru zleva doprava pro vyhánění přijímajícího smečaře leváka ven ze hřiště. 
2. podání vnitřním nártem = analogicky jako v předchozí variantě nyní ruce posunou míč mírně doleva a nárt udeří do plochy DPh. Špička je propnutá v rovině nohy nebo lehce vytočena doprava. Je-li použito ve směru zprava doleva, jde o silnou zbraň proti hře dvou praváků.
3. prudké úhlopříčné podání = hraje podávající stejně jako základní variantu jen s tou výjimkou, že je postaven o něco dále od základní čáry a míč kope mnohem níže nad zemí. Pak může do míče kopnout větší silou, čímž mu udělí o poznání větší rychlost a horní rotaci - to značně ztěžuje přijímajícímu hráči jeho zpracování. Nevýhodou této varianty je, že míč letí diagonálně po mnohem delší dráze, což dává soupeři více času na příjem.
4. podání s vysokým odskokem = používá se jako taktická varianta ve všech třech disciplinách s cílem odtáhnout soupeře od sítě nebo ho přinutit k delším vyčerpávajícím sprintům. Podávající stojí dále od základní čáry (2-4 m) a před kopem do míče se mírně zaklání, zvedá nárt o něco výše a zasahuje míč téměř do nejspodnější části.

• hráč zasáhne míč nesprávnou částí nohy = pro začátečníky je možné určit správné místo na nártu zhruba tím, že střed míče je udeřen šněrováním boty v oblasti, kde je šněrování zavázáno kličkou. Čím blíže ke špičce nohy, tím vzrůstá riziko ztlumení úderu volnou částí špičky a míč často končí v síti. Naopak čím výše nad šněrováním, tím je větší riziko úderu holení do míče, což rychle sráží míč směrem k zemi.
• hráč zasáhne míč v nesprávné vzdálenosti od těla =

• hráč se při podání rozbíhá = pro dostatečnou razanci podání stačí jediný úkrok, je zbytečné jich provádět více nebo se dokonce krátce rozbíhat. Každý zbytečný pohyb navíc totiž komplikuje vlastní provedení podání a zvyšuje riziko jeho pokažení
• hráč si nadhazuje míč do výšky = nadhoz je nejen zcela zbytečný, protože noha udeří míč stejně až když se dostane zhruba do výše kolena stojné nohy, ale navíc zvyšuje riziko pokažení podání (míč má v okamžiku úderu vyšší rychlost, hráč musí očima sledovat dlouhou dráhu míče).
• hráč nemá dostatečně zpevněné chodidlo = pevné propnutí špičky dolů je velmi důležité, neboť v kotníku volné chodidlo podstatně ztlumí vlastní úder a podání buď skončí v síti, nebo je pomalé a krátké. Stejně tak nedostatečně propnutá špička (nebo dokonce mírně zvednutá nahoru) nedovolí hráči do míče razantně kopnout, míč má malou nebo dokonce žádnou horní rotaci.

Prostor, ze kterého se podává:

Jde o nejpoužívanější způsob podání, jehož hlavním cílem je především ztížení pozice hlavního smečaře soupeře. Proto se proti němu používá především jeho vyhánění podáním ven ze hřiště, nebo naopak velmi dlouhé a vysoké podání na něj s cílem co nejvíce mu prodloužit sprint k síti a tak ho unavit. Taktické je také čas od času podání částečně nebo zcela změnit, např. nasměrovat jej mezi oba přijímající hráče nebo ho zahrát prudce podél boční čáry na druhého smečaře.

Proti hráčům smečujícím stejnou nohou jsou dvě základní taktiky podání - buď podávat hlavně na (momentálně) slabšího smečaře a počítat s tím, že ho v setu několikrát pokryjeme, nebo podávat na prostor, tj. u praváků neustále hrát podání zprava doleva s rotací ven ze hřiště a počítat s tím, že zde přijímající hráč po špatném příjmu zahraje slabší úder nebo dokonce pokazí.