(hrana) je jedním z nejčastějších útočných úderů každého nohejbalisty a jeho dokonalé zvládnutí je základní podmínkou úspěšné hry ve všech disciplinách.

Technické provedení:

 Před úderem je pravá noha mírně zanožena a hráč je natočen levým bokem k síti a čelem k míči. Stojná noha je pokrčena a váha těla je přenesena na její špičku. Hráč se na špičce začíná otáčet a současně pokrčuje nebo naopak napřimuje stojnou nohu podle předpokládané výšky udeřeného míče. Současně s otáčením těla na špičce stojné nohy se zvedá a otáčí v kyčelním kloubu smečařská noha a těsně před dotykem míče se do úderu zapojí i pohyb nohy pod kolenem až do téměř úplného natažení nohy; jde o složení tří pohybů – rotace těla, pohybu stehna a švihu dolní části nohy. Chodidlo smečující nohy je napnuto, jeho špičku je nutné propnout směrem ke koleni a mírně zvrátit směrem od míče tak, aby se míče dotkla dříve hrana paty než hrana špičky. Patová část hrany podrážky zasahuje míč ve spojnici HLs a DLs nebo těsně nad ní - míč díky úderu hranou podrážky mimo svůj střed odlétá prudce směrem od hráče s mírnou rotací směrem doprava. Při správném a dostatečně razantním úderu letí míč přibližně ve směru kolmice na spojnici stojné nohy a míče.

1. smeč s nataženou nohou = má tytéž vlastnosti, výhody a nevýhody jako stejná varianta smeče vnitřní stranou nohy.
2. zadržená varianta = používá se ve hře jednotlivců obdobně jako stejná varianta smeče vnitřní stranou nohy.
3. smeč v pádu = pro správný úder hranou podrážky je nutné, aby míč nebyl blízko těla smečaře a navíc nebyl mezi jeho stojnou nohou a sítí. Nastane-li jedna nebo dokonce obě tyto nevhodné podmínky a hráč chce přesto zahrát úder hranou do nekryté části pole, musí použít smeč v pádu. Jeho provedení spočívá v tom, že hráč se musí rychle odklonit od míče, čímž zvětší vzdálenost potřebnou pro smeč, a zároveň směrem dopředu, čímž se dostane před míč, a může udeřit do jeho poloviny bližší k síti. Celé odklonění musí proběhnout velmi rychle, aby bylo možné zasáhnout míč co nejvýše - proto jej většina dobrých hráčů provádí v částečném nebo úplném pádu do směru odklonění. V pádu udržuje pravá ruka rovnováhu potřebnou pro přesné zasažení míče, levá ruka je pak připravena ztlumit dopad těla na zem.

• hráč udeří míč v nesprávné výšce a v nesprávné vzdálenosti od těla = tyto chyby jsou shodné jako u smeče vnitřní stranou nohy.
• hráč zasáhne míč nesprávnou částí nohy = pro dostatečně prudký úder je nutné zasáhnout míč hranou středu podrážky nebo v její patové části. Úder hranou podrážky u špičky nepředá míči tak velkou energii a míč letí pomaleji, což však může být někdy vyváženo tím, že míč je zasažen z větší výšky a přelétá síť v ostřejším úhlu.

Směr smečovaného míče předurčuje jako nejlepší útočné prostory ÚS a ÚL, z nichž je možné zahrát prudký úder velmi ostře podél sítě. Z prostoru ÚP se tento smeč hraje velmi obtížně, protože hrozí nebezpečí, že míč vyletí do autu - smečař musí v tomto případě hrát míč z velmi velké výšky.

Základními cíli smeče hranou podrážky jsou prostory OZP, OBP a OPP seřazené ve vzrůstajícím pořadí důležitosti, neboť čím blíže k síti je míč umístěn, tím menší má polař šanci ho vybrat. Někdy lze využít i varianty smeče v pádu k tomu, aby se smečař dostal úderem do odkryté části obrany (např. při nahrávce blízko k síti vybíhají obránci doleva a ponechávají volný prostor OZS).

Je možná buď blokem nebo postavením v poli - v prvém případě postaví blokař nohu jako obvykle pro vykrytí středu pole, ale těsně před úderem přesune blok doleva do směru předpokládaného úderu. V obraně může hráč obdobně naznačit stažení do středu, pokrytí smeče vnitřní stranou a vypuštění úderu hranou podrážky, ale pak se rychle vrátí zpět doprava.

Při bloku soupeře je výhodné tento smeč zahrát po nahrávce do smečaře, čímž se hráč dostane mimo dosah bloku - to mu umožní hrát prudký úder hranou do blokem nevykryté pravé strany.