je přesný rotovaný úder, který je velmi obtížný jak po technické, tak po taktické stránce, ale bez nějž se žádný kvalitní nohejbalista nemůže obejít. Jeho výhodou je velmi velká účinnost a možnost použití při nejrůznějších herních situacích, nevýhodou jsou vysoké nároky na kvalitní nahrávku a na obratnost smečaře.

Technické provedení:

Smečující hráč má při ideálním provedení bližší část míče od sebe na vzdálenost natažené nohy, a to nejlépe vpravo šikmo před sebou. Protože míč při smeči podrážkou opisuje křivku mírně doleva s následným nízkým odskokem doprava, musí být míč zahrán na úrovni předpokládaného směru smeče, nebo dokonce až vpravo od tohoto směru. Při smeči podél sítě to znamená, že stojná noha bude blíže u sítě než míč, při smeči podél lajny je míč odehrán téměř z lajny.

Před úderem je pravá noha mírně zanožena a hráč je natočen pravým bokem k míči. Stojná noha je pokrčena a váha těla je přenesena na její špičku. Hráč se na špičce začíná otáčet a současně se přiklání nebo naopak odklání od míče, aby byl v konečné fázi úderu ve správné vzdálenosti od něho. Pravá noha se zvedá a začíná opisovat kružnici rovnoběžně se zemí, tělo se naklání od míče a hráč se dostává téměř do pozice váhy na stojné noze. Během svého pohybu se smečařská noha v kyčli otáčí tak, aby její chodidlo bylo prakticky rovnoběžné s povrchem hřiště. Špička chodidla je maximálně propnuta a stlačena směrem ke koleni, aby se při úderu nemohla dotknout míče. Čím blíže se smečařská noha blíží k míči, tím více se švihem narovnává a ve finální fázi má již nejvyšší rychlost. V tomto okamžiku zasahuje její chodidlo částí podrážky - zhruba v prostoru mezi patou a středem chodidla - míč na spojnici HLh a DLh v případě smeče podél lajny, nebo na spojnici HLs a DLs v případě smeče podél sítě. Celý dotek je velmi rychlý a přitom velmi jemný po povrchu míče tak, aby míč získal boční rotaci doprava a aby zároveň přeletěl síť v požadovaném směru. Po odehrání míče smečařská noha klesá k zemi a celý rotační pobyb těla je ukončen vyrovnáním stability rukama ve vzduchu, popř. i jejich opřením o zem.

1. smeč s částečnou horní rotací = vzhledem k obtížné pozici při zahrání míče, kdy se smečující noha pohybuje rovnoběžně s hřištěm nebo někdy dokonce mírně směrem vzhůru a tělo je prakticky v rovnováze na stojné noze, usnadňují si někteří hráči s nedostatečnou kloubní pohyblivostí v bočním směru tuto situaci tak, že míč nezasáhnou rovnoběžně, ale šikmo dole zprava směrem vlevo nahoru. Míč pak získává smíšenou rotaci boční doprava spolu s horní rotací. Nevýhodou této varianty je delší odskok míče a především slabší boční rotace, vlivem které míč tolik neodskakuje do požadovaného směru.
2. smeč s nataženou nohou = někteří hráči zahrávají úder do míče již od počátku s nataženou nohou, tj. úplně chybí švih části nohy od kolena dolů. Tím se hráč ochuzuje o významnou část švihové energie nohy a při zahrání neuděluje míči potřebnou rotaci.
3. smeč s použitím vnějšího nártu (vnější hrany podrážky) = jestliže smečař chce zahrát smeč podrážkou podél sítě a dostane nahrávku příliš blízko k síti nebo se před úderem nestihne stojnou nohou přemístit před míč, musí zahrát míč nikoli podrážkou, ale vnějším nártem, popř. vnější hranou podrážky. Pohyb smečařské nohy je stejný jako při klasickém provedení, ale v poslední fázi udeří její chodidlo vnějším nártem nebo vnější hranou podrážky míč přibližně na dolní části spojnice DLs a DLh. Tím udělí míči silnou spodní rotaci a zároveň ho dopraví šikmo vpřed přes síť, takže po dopadu na soupeřovu polovinu míč zřetelně odskakuje k síti, mnohdy pak i zpět přes síť či přímo do sítě. Nevýhodou této varianty jsou vysoké požadavky na přesnost zásahu míče ve správném směru, protože jinak tento úder buď síť nepřeletí, nebo naopak dopadne příliš daleko od sítě. Velmi obtížně se tato varianta hraje také na pravém kůlu podél boční čáry, protože silně vzrůstá nebezpečí, že míč po úderu buď vyletí mimo hřiště nebo naopak poletí příliš do středu hřiště.
4. smeč s (úmyslným) využitím podrážky špičky = chce-li smečař zahrát míč podél sítě nebo i kolmo k ní tak, aby byl jeho odskok minimální a míč neletěl příliš daleko, zahrává ho úmyslně podrážkou špičky do jeho horní poloviny. To míči dodá sice menší rotaci, ale i méně energie a jeho let je velmi krátký shora dolů těsně za síť.

• hráč udeří míč do nesprávné části = úder mimo spojnici horní a dolní části míče způsobí to, že podrážka míč sice roztočí, ale nedostatečně jej odrazí směrem od těla, takže míč nepřeletí síť
• hráč zasáhne míč v nesprávné vzdálenosti od těla
• má-li hráč míč při úderu příliš daleko od sebe, nedostatečně jej odrazí směrem od těla, takže míč nepřeletí síť
• je-li míč příliš blízko u stojné nohy, nemůže hráč zasáhnout jeho bližší stranu a někdy do něj kopne skrčenou špičkou
• hráč zasáhne míč nesprávnou částí nohy = častou chybou je to, že hráč nedostatečně propíná špičku směrem ke koleni, takže do míče udeří buď přední částí (téměř bodlem) a míč rychle odlétá ve směru pohybu nohy prakticky bez rotace, nebo se dotkne míče neúmyslně podrážkou špičky, což nedodá míči potřebnou rotaci a energii k letu přes síť
• hráč se při svém rotačním pohybu nedostane do váhy na stojné noze a míč zasáhne podrážkou pouze krátce
• hráč sice provede dobře rotační pohyb na stojné noze, ale smečařskou nohou neprovede rotační pohyb nohy od kolena dolů, nýbrž ji jakoby narovná a do míče krátce udeří směrem od sebe

Prostor, ze kterého se smečuje:

Vzhledem k tomu, že tento úder je poměrně pomalý, je vhodné ho hrát pouze blízko sítě, aby dráha jeho letu byla co nejkratší. Ideálním prostorem pro jeho zahrání podél lajny je ÚP, kde má blok soupeře velmi ztíženou pozici. Poměrně často se smeč podrážkou hraje i v prostoru ÚS, kde je možné volit mezi variantou podél sítě, nebo obtížnou variantou zahrání kolmo k síti do prostoru "nikoho". Z prostoru ÚL se poměrně snadno dá zahrát smeč podél sítě, nevýhodou však ale je to, že kvalitní polaři již předem s takovoto možností počítají.

Proti bezchybně provedenému a dostatečně dlouho utajenému smeči podrážkou je jedinou obranou stabilní pasivní blok pokrývající právě tento úder. Při příliš aktivním bloku vzrůstá nebezpečí, že po předpokládaném blokování tvrdého úderu odkryje blokař svoje postavení a míč mu dopadne na tělo, ruku nebo hlavu. Proto by měl blokař do poslední chvíle držet svůj prostor a teprve když už je zřejmé, že smečař hraje podrážku, měl by se pokusit míč zblokovat do sítě anebo naopak z bloku slézt a lehký míč si zpracovat.

Hlavní podmínkou ztížení obrany proti tomuto smeči je dokonalé provedení a co nejdelší utajení úmyslu zahrát ho. Smečař by měl jít na tento úder s maximálním nápřahem a předstíranou razancí, aby nebylo poznat, že výsledný úder bude pomalý a technický. Dá se toho dosáhnout i tím, že do poslední chvíle stojí smečař u míče poněkud blíže jako při smeči vnitřní stranou, ale v poslední chvíli se od míče odkloní a tím okamžitě získá postavení pro smeč podrážkou.

Tento smeč je používán poměrně často jako velmi vhodný doplněk razantních úderů, a to ve všech třech útočných prostorech. Největší účinnost má po nahrávce v prostoru ÚP u pravého kůlu nebo téměř nad pravou čárou přímo proti bloku postavenému proti míči. Smečař svým postavením a přípravou úderu naznačuje razantní smeč vnitřní stranou nohy podél sítě nebo na zadní čáru, ale v poslední chvíli se od míče odklání a zahrává krátký smeč podrážkou. Míč pak dopadá těsně za blokaře s nízkým odskokem vpravo, nebo tečuje blokařovu ruku či tělo a vyřadí ho tím ze hry, v horším případě pak se míč pouze lehce vrací ke smečaři, který ho znovu rozehraje. V prostoru ÚL má opodstatnění smeč podrážkou podél sítě tehdy, jestliže je zahrán s krátkou dráhou letu, protože dlouho letící míč může předvídavý polař snáze vybrat. V tomto případě je také možné zahrát variantu smeče vnější stranou podrážky s případným zašlápnutím rotujícího míče blokařem u pravého kůlu. Prostor ÚS skýtá možnost zahrátí krátkého smeče podrážkou podél sítě, ale nabízí se také poměrně obtížná (ale účinná) varianta zahrátí míče kolmo k síti přímo na blok (s jeho nahozením) nebo za blok do nevykrytého prostoru OS.

Zde je třeba s použitím tohoto smeče poněkud šetřit vzhledem k tomu, že poměrně pomalý let míče dává rychlému polaři slušnou šanci k jeho vybrání. Bez soupeřova bloku se podrážka používá hlavně jako ulití do prostoru, ze kterého předčasně vyběhl polař, nebo jsou-li oba polaři staženi příliš daleko za zadní čárou. Opodstatnění má smeč podrážkou proti bloku soupeře, neboť díky němu se míč dostává za blok do prostoru, který druhý polař většinou nehlídá. V tomto případě může být míč zahrán i s o něco delším a rychlejším odskokem, protože jinak by ho mohl obratný blokař po stažení bloku vybrat nebo rychlý polař doběhnout. Je-li však nahrávka proti bloku od sítě dále (cca 2-3 m), je výhodnější zahrát úder razantní než technický.

I když je tento smeč z vlastního zpracování velmi obtížné zahrát, měl by ho dobrý singlista umět. Soupeř totiž často vybíhá předem do směru předpokládaného jednoduššího tvrdého úderu vnitřní stranou nohy a na smečaři pak je, aby ho prohodil směrem od sebe smečí podrážkou. Pokud však soupeř předčasně nevyběhne a míč není blízko u sítě, je použití smeče podrážkou riskantnější než např. smeč hranou podrážky. V případě míčů, které hráč vybral z voleje a ty dopadly blízko sítě, avšak poměrně nízko a spíše na levou stranu, je výhodné zahrát variantu smeče vnějším nártem se snahou zatočit míč za síť co nejvíce doprava k boční čáře.