(označovaný též jako placírka nebo pata) je velmi prudký a přesný úder, který je základem smečařské výbavy každého hráče nohejbalu, a proto je jedním z nejčastějších útočných úderů vůbec. Jeho výhodou je velmi snadné provedení i z obtížnějších nahrávek, velká razance i přesnost, nevýhodou je poměrně lehké odhadnutí, kterým směrem míč poletí.

Technické provedení:

Před úderem je pravá noha mírně zanožena a hráč je natočen levým bokem k míči. Stojná noha je pokrčena a váha těla je přenesena na její špičku. Hráč se na špičce začíná otáčet a současně pokrčuje nebo naopak napřimuje stojnou nohu podle předpokládané výšky udeřeného míče. Současně s otáčením těla na špičce stojné nohy se zvedá a v kyčelním kloubu otáčí smečařská noha a těsně před dotykem míče se do úderu zapojí i pohyb nohy pod kolenem až do téměř úplného natažení nohy; jde tedy o složení tří pohybů – rotace těla, pohybu stehna a švihu dolní části nohy. Chodidlo smečující nohy je napnuto, jeho špičku je nutné propnout směrem ke koleni a mírně zvrátit směrem od míče tak, aby se míče dotkla dříve vnitřní část paty než vnitřní část špičky. Vnitřní část chodidla zasahuje míč prakticky v jeho středu (tj. v bodě, kde se stýkají HLh, HPh, DLh a DPh) nebo těsně nad ním, čímž je většina pohybové energie nohy předána míči a ten prudce odlétá směrem od hráče s mírnou rotací směrem vpřed. Při správném a dostatečně razantním úderu letí míč přibližně ve směru kolmice na vnitřní stranu smečujícího chodidla téměř rovně.

 Varianty smeče:

1. přetočený (stržený) smeč = je hrán především z klidné, kolmé nahrávky na pravém kůlu směrem podél sítě. Úvodní fáze této varianty je shodná se základním provedením a hráč je jakoby připraven smečovat do prostorů zadní čáry, ale současně se zahájením rotačního pohybu smečařské nohy se rychle dostává blíže k míči. Malým přikročením nebo jen pouhým nakloněním k míči dosáhne vnitřní strana smečující nohy do prostoru vpravo od míče tak, aby mohla udeřit míč do pravého středu (tj. v bodě, kde se stýkají HPs, HPh,DPs a DPh). Úder je proveden tak, že se hráč přetáčí na špičce stojné nohy a švihem smečařské nohy strhává smeč ve směru podél sítě.
2. smeč s nataženou nohou = někteří hráči zahrávají úder do míče již od počátku s nataženou nohou, tj. úplně chybí švih části nohy od kolena dolů. Tím se hráč ochuzuje o významnou část švihové energie nohy a pro vyrovnání razance oproti klasickému smeči je třeba výrazně rychlejšího pohybu celé nohy. Při tomto smeči je také míč často udeřen spíše pod svým středem a letí buď bez rotace nebo s mírnou rotací zpět. Díky tomu jsou jeho dráha i odskok mimořádně nízké, což výrazně ztěžuje vybrání tohoto smeče. Nevýhodou tohoto stylu jsou však větší nároky na přesnost nahrávky, především na její výšku – z nahrávky pod úrovní sítě se tento úder prakticky nedá zahrát.
3. smeč z nahrávky pod úrovní sítě = při normálním provedení smeče z nízké nahrávky hrozí velké nebezpečí pokažení smeče do sítě nebo naopak do autu. Základem úspěšného provedení je v tomto případě v první řadě dobrý odhad hráče a jeho obratnost - hráč se musí totiž nejprve dostat se svojí stojnou nohou pod úroveň míče, a to jejím co největším pokrčením a zároveň i mírným zakloněním těla. Tím se i smečařská noha při svém pohybu dostane pod střed míče – špička chodidla musí být maximálně stlačena od míče a nesmí se míče prakticky dotknout. Švih části nohy od kolena dolů nesměřuje do středu míče, ale pod něj, úder není tak prudký a je kombinován se současným vytrčením chodidla nahoru, čímž míč dostane velkou rotaci vpřed (topspin). Díky tomu má jeho dráha nejprve stoupající tendenci, míč se tak dostane nad síť a pokračuje dále ve směru úderu. Takto provedený smeč nemá tolik razance, neboť část smečařské energie byla spotřebována na jeho vytažení do výšky a na vrchní rotaci, ale díky tomu má zase poněkud nižší odskok než při normálním provedení.
4. smeč s (částečným) použitím vnitřního nártu = jestliže chce smečař oklamat polaře a zahrát míč více doleva než je směr kolmo od vnitřní strany chodidla, v poslední chvíli poněkud propne nárt a zahraje jeho vnitřní stranou (zhruba na spojnici mezi kotníkem a kloubem palce) míč do pravé části (nejlépe HPh až ke spojnici s DPh). Udeřený míč pak jakoby sjede hráči z nohy, dostane slabou rotaci doleva a směřuje výrazně do levé strany. Pata smečující nohy je však stále pod špičkou na rozdíl od smeče nártem.
5. “zadržený” smeč = při hře jednotlivců se převážná většina smečů hraje v takové vzdálenosti od sítě, která neumožňuje dát míči maximální razanci. Vzhledem ke kratší délce hřiště (pouze 6,40 m), zpracování nikoli v bezprostřední blízkosti sítě (při obraně často okolo 9 m od sítě) a minimu času na přípravu smeče (po předchozím dopadu je nutné hrát volej), je velmi obtížné a riskantní dát míči plnou razanci, neboť prostor hřiště, do kterého by míč mohl při běžné balistické křivce dopadnout, je pás u zadní čáry často jen několik decimetrů široký. Proto se používá varianta tzv. zadržení úderu, kdy smečující noha zasahuje míč trochu níže a bezprostředně po úderu do míče zastaví svůj pohyb vpřed, resp. její pohyb není protažen směrem vpřed tolik, jako při normálním provedení. Míč pak má nejdříve mírně stoupající tendenci, po přeletu sítě ztrácí zřetelně rychlost a rychle padá k zemi, čímž je zajištěn jeho dopad dovnitř hřiště.

• hráč udeří míč v nesprávné výšce = při úderu blízko nejvyššího bodu letí míč ve velkém úhlu dolů a může skončit v síti nebo na pásce, v lepším případě pak dopadá nedaleko za střed hřiště a odráží se poměrně vysoko, čímž usnadňuje polaři jeho výběr tělem či dokonce hlavou. Při úderu blíže k nejnižšímu bodu letí míč bez rotace či dokonce se slabou spodní rotací a jeho dráha je příliš dlouhá – může dopadnout mimo hřiště.
• hráč zasáhne míč v nesprávné vzdálenosti od těla

• hráč zasáhne míč nesprávnou částí nohy = velmi častou chybou začátečníků je to, že málo tlačí špičku směrem od míče, takže ta je blíže k míči než pata a dotkne se ho dříve než pata. Špička je sama o sobě nejměkčí částí smečující nohy, a proto úder její vnitřní stranou předá míči nejméně energie (resp. nejvíce tento úder ztlumí). Je-li pak dokonce předsunuta před patu, má tendenci srážet míč směrem dolů k zemi a velké procento takto zahraných smečů skončí v síti.

Tento smeč se dá hrát prakticky z kteréhokoli místa na hrací ploše a díky své přesnosti a razanci je účinný ze střední i větší vzdálenosti. Největší účinnost má samozřejmě v blízkosti sítě v prostoru ÚP a ÚS, kde je při dobrém periferním vidění smečaře možnost zasmečovat do největší části odkrytého pole soupeře. V prostoru ÚL je již tato možnost výrazně zmenšena a je-li míč téměř u levého kůlu, dovede dobrý polař tento úder prakticky plně pokrýt.

Obranou proti smeči vnitřní stranou je především dobrý blok, tj. blok dostatečně vysoký, stabilní, s chodidlem sklopeným tak, aby zblokovaný míč letěl dovnitř smečařovy poloviny hřiště. Výška bloku musí být přizpůsobena výšce nahrávky, resp. výšce, ve které smečař zahrává úder – příliš vysoký blok umožňuje rychlým smečařům jeho podstřelení, příliš nízký blok umožňuje vytlučení nebo nahození bloku. Blok musí být správně postaven, aby kryl dohodnutou část obranného prostoru a zbytečně nezdvojoval obranu s polařem – polař pak má možnost vykrývat zřetelně menší území, čímž podstatně vzrůstá úspěšnost jeho zásahu.

Vzhledem k tomu, že tento smeč je při klasickém provedení dosti “čitelný”, je podmínkou zvýšení jeho úspěšnosti co nejdelší doba utajení úmyslu zahrát vnitřní stranou. I poté je však třeba dát míči co největší razanci, aby se co nejvíce zkrátila doba jeho letu a tím i čas, ve kterém může polař reagovat. Proti dobrému bloku je takřka nezbytné hrát tento smeč z voleje a navíc ještě s velkou koncentrací periferně sledovat postavení blokařovy nohy pro okamžité rozhodnutí, z jaké výšky tento úder zahrát. Hraje-li soupeř bez bloku, je někdy vhodné naznačit volej a po dopadu zahrát do odkryté části hřiště, nebo viditelně předstírat (naznačovat) jeden směr úderu a v poslední chvíli zahrát jinam.

Tento úder je velmi často používán v prostoru ÚP nebo ÚS, kde má smečař nejvíce možností, kterým směrem jej zahrát. Je-li míč více ve středu hřiště, je základem volejový smeč hraný těsně okolo bloku nebo nad blokem do prostoru OZS, kde je “hluché” místo mezi oběma polaři. Ideální v této situaci je nahrávka klidná, kolmá a dostatečně vysoká ve vzdálenosti asi 30–100 cm od sítě , která poskytne smečaři dostatek času i prostoru pro zasažení míče z co největší výšky. Čím blíže k pravému kůlu, tím více nabývá účinnosti varianta přetočeného smeče do prostoru OBL, zvláště je-li zahrán s dopadem co nejblíže k síti a levé boční čáře. Pokud by tento směr chtěl blokař pokrýt, odkryje se prostor OZP a obratný smečař by toho měl využít k úderu podél pravé boční čáry. V obou těchto útočných prostorech je možné (a vhodné při nepřipravenosti blokaře) využít smeč vnitřní stranou k vytlučení bloku, v prostoru ÚS je možné použít maximálně zadržené varianty tohoto smeče i k nahození bloku. Nahrávka v této pozici nemusí být tak vysoká a klidná a může i trochu směřovat do hráče, nikdy však směrem od něho.

V prostoru ÚL je tento smeč hrán poměrně málo pro jeho malou účinnost – pokud ho v tomto prostoru chce smečař zahrát, měl by se s maximální razancí pokusit z pomalé a vyšší nahrávky o vytlučení bloku či alespoň o jeho tečování (což ztíží polařům následující zpracování), nebo naopak blok oklamat naznačením razantního úderu a zadrženým smečem ho nahodit.

Smeč se používá ve všech variantách jako základní úder pro útok do toho prostoru hřiště, který není pokrytý ani polařem, ani blokem, nebo odkud polař právě vyběhl. Mnohem častěji se hraje z prostoru ÚS (či dokonce ÚL) po předchozí nahrávce zprava podél sítě, čímž se smečař snáze dostane mimo dosah bloku.

Smeč se v zadržené variantě používá jako základní úder po obranném zásahu ve větší vzdálenosti od sítě. Nezáleží zde tolik na razanci smeče, ale spíše na jeho umístění do prostoru hřiště, který soupeř nevykrývá. Vzhledem k minimu času na vlastní provedení se smeč často hraje z nepřipravených pozic, z dobíhání, při couvání, z velkých i minimálních výšek atd., což klade velmi vysoké nároky na obratnost hráče i jeho psychickou odolnost. Úspěšnost vlastního smeče pak často nezávisí ani tolik na tom, jak dobrým je hráč smečařem, ale na tom, jak dobré má zpracování míče, jak je rychlý a jak dovede reagovat na nepříznivé situace.

Z hlediska provedení i použití smeče neexistují mezi nohejbalem a fotbaltenisem žádné rozdíly. Ty lze vypozorovat pouze z hlediska fyzické i psychické náročnosti na smečujícího hráče především ve dvojkách, když ve fotbaltenisu je často nutné (zvláště po úspěšné obraně) hrát tento úder z extrémních pozic (míč za hráčem, míč blízko u těla) a za extrémních podmínek (za rychlého ústupu, při pádu, po sprintu).